Vox populi, vox Dei - zamyšlení (nejen) předvolební

„Nenaslouchejte těm, kdož tvrdí, že hlas lidu je hlasem Božím; vždyť zběsilost davu je vždy velmi blízká šílenství.“ Alcuin z Yorku

Málokdo ví, že slova „hlas lidu, hlas Boží“ byla zřejmě poprvé zaznamenána v trošku jiném významu, než jak je používáme dnes, totiž v této větě mnicha Alcuina z Yorku: „Nenaslouchejte těm, kdož tvrdí, že hlas lidu je hlasem Božím; vždyť zběsilost davu je vždy velmi blízká šílenství.“

Při modlitbě růžence jsem se nedávno zamyslel nad charakterem Piláta Pontského, který odsoudil Ježíše Krista k smrti na kříži. Říman Pilát byl politik - správce provincie Judea - a neměl s Židy zrovna nejlepší vztahy. Ale který politik by nevyužil příležitosti zavděčit se lidu, být alespoň na chvíli „populární“?

Rozhodnutí odsoudit Ježíše k smrti nepramenilo z vůle Piláta samotného. On se nezajímal ani o učení Ježíše Krista, ani o farizejský výklad Zákona. Nerozuměl vlně nenávisti, která se proti Ježíšovi zvedla. Nerozuměl tomu, proč se souzený nesnaží o obhajobu. Lid si dokonce vybral skutečného zločince Barabáše namísto Ježíše, aby byl propuštěn na svobodu. Pilát nechal lid, aby soudil. Ten rozběsněný dav, který křičel „Ukřižuj ho!“ Možná, že měl Pilát i strach. Vyhověl tedy „hlasu lidu“ a nechal Ježíše ukřižovat. Pán sám, zbičovaný, trním korunovaný a ponížený, si nesl kříž, na kterém zemřel.

Co nám říká příklad Piláta Pontského a „lidového soudu“ nad Ježíšem? Především to, že my, omezení a hříšní lidé, nemáme patent na pravdu. Nemají jej ani naše tzv. elity a novodobí farizeové. Vykřikovat rychlé soudy je snadné, ale špatné. V naší demokracii rozhoduje vůle většiny, což ale neznamená, že taková vůle je vždy správná. Mnohdy je většina v přímém rozporu s morálními zásadami. A mnohdy naši politici přizpůsobují své názory této většině, neboť cítí, že bez její podpory by nezískali či neobhájili mandát. Ve svém hlasování, ve svých rozhodnutích a vyjádřeních, zavrhnou třeba i vlastní přesvědčení, aby se zalíbili co největšímu počtu lidí, aby byli populární.

Ježíš Kristus je pro nás skrze své zmrtvýchvstání nadějí. Ponížený byl povýšen. Neboť Bůh dal lidem svobodu, dopouští také utrpení a zlo, ale vždy pro větší dobro a vždy nám dává naději. Pro příklad - národy, které zažily totalitu a teror na vlastním obyvatelstvu, jsou obezřetnější k revolučním ideologiím (budování „nového člověka“), neboť mají tuto trpkou zkušenost s realitou. I nevěřící či hledající lidé uznávají „zákon lidské přirozenosti“ a „historické zákonitosti“. Všichni víme, že tma není věčná, že zase přijde den, že se střídají doby zlé a doby dobré. Jednou z takových historických zákonitostí je i skutečnost, že v časech zlých je člověk otevřenější ke vzájemné solidaritě a více se věnuje hledání pravdy a konání dobra. Oproti tomu v časech blahobytu jsme náchylní k lhostejnosti a egoismu a nabýváme dojmu, že se spoustou peněz a dostupným zbožím jsme pány světa, kteří nepotřebují ani Boha, ani své bližní.

Nejen před volbami, ale i v každodenním životě přemýšlejme, jestli se tím, co konáme, chceme zalíbit lidem, nebo jestli se chceme zalíbit Bohu. Zda volíme emocemi nebo rozumem. Zda něco děláme proto, že je to populární, nebo proto, že je to správné. A i když nakrátko zvítězí „hlas lidu“ nad „hlasem Božím“, emoce nad rozumem, populismus nad správností, nikdy neztrácejme naději.