Nacionalismus podle Kramáře

Prvnímu československému premiérovi mnozí přezdívali „vůdce národa“. Za národ bojoval celý život. Jeho doba však Kramářovy myšlenky i jeho samotného nedocenila, ač jsou i pro naší současnost pozoruhodné.

Karel Kramář byl jednou z nejvýznamnějších postav naší historie. Jeho jméno a skutečnost, že byl prvním předsedou vlády samostatného Československa, patří k základním znalostem naší státnosti. Méně se však mluví o jeho myšlenkách, o jeho národně-konzervativním politickém programu. Je tomu tak nejspíš proto, že ani za první republiky, ani dnes, natož v dobách socialismu, se nejednalo o žádný mainstream, o žádné korektní a vítané vize. Čteme li dnes Kramářovy texty, musíme se ptát, zda nebyl více prozíravý, než tehdejší vládní politici, upnutí na „západní spojence“, které pak v září  1938 čekala studená sprcha.

Každá doba má své „elity“, svůj politický establishment a své „extremisty“, za které je označen každý, kdo má jiný, nehodící se názor. Karel Kramář a jeho národní demokraté byli za první republiky tím druhým táborem. V době, kdy se významná část umělecké a intelektuálské sféry semkla kolem nově vzniklé KSČ, kdy Československo tlačilo na uznání bolševiky vytvořeného Sovětského svazu, kdy určující společenskou filozofií byl Masarykův demokratický socialismus a humanismus, se Kramář a jeho soukmenovci ostře vymezovali proti nástupu bolševiků, žádali včasnou intervenci do Ruska, definitivní porážku komunistické revoluce a setrvání československých legionářů v bojích po boku Bílé armády. Kramářův stranický kolega a blízký přítel Alois Rašín (se kterým se během první světové války rozhodl setrvat na domácí půdě a se kterým si vyslechl rozsudek trestu smrti, následně zrušený amnestií posledního rakouského císaře a českého krále Karla I.) byl tvůrcem našeho měnového systému, zásadních hospodářských reforem a je dodnes uznáván coby jeden z nejschopnějších ministrů financí.

Karel Kramář byl po odchodu z premiérské funkce (v červenci 1919) často líčen jako frustrovaný a zapšklý muž. Je jisté, že člověk, který celý svůj život zasvětil práci pro český národ a jeho svobodu, musel nutně cítit zklamání z nedostatečného docenění jeho osobnosti. Nikdy však neztratil odhodlání k obhajobě svých národně-konzervativních postojů a českého nacionalismu. Dále publikoval a pronášel energické projevy, oslovoval nemalé množství občanů, kteří nebyli spokojení se směřováním státu a cítili ohrožení, kterým byl komunismus a internacionalismus. Nacionalismus vnímal zásadně pozitivně. Ohlížel se za odkazem předků, za slavnou minulostí českého národa, tolikrát zkoušeného, poraženého a znovu obrozeného. Nechtěl rozpuštění národních tradic, i když byl velkým stoupencem spolupráce slovanských národů a autorem „Ústavy Slovanské říše“ z roku 1914. Tvrdil, že národní identita je základním předpokladem fungujícího státu a žádnému jinému národu jeho nacionalismus neupíral, proti žádnému národu se negativně nevymezoval.

V květnu příštího roku uplyne od smrti Karla Kramáře 80 let. Doufám, že se jeho odkazu a jeho nadčasovým a odvážným postojům dostane patřičného zájmu a pozornosti. Na závěr přikládám krásná Kramářova slova, publikovaná ve výboru textů „Karel Kramář, Život - Dílo - Práce“, vydaného roku 1937 Nakladatelstvím A. Pokorný v Praze:

„Nehledejte smysl svého života v prázdném, bezduchém světoobčanství, které nikdy nedá tepla vašim srdcím. Nehledejte sociální spravedlnosti ve vládě jedné třídy nad druhými, odůvodňované její početností, a věřte, že není jiného, ke všem spravedlivého řešení sociálních problémů, než v duchu národní solidarity. Zůstaňte věrni našemu tradičnímu vlastenectví, které oduševňovalo veškeren náš život duchovní i hmotný, a v hrdém sebevědomí nad vítězstvím naší lásky k národu a našich obětí pro jeho práva a svobodu, nebojte se býti spravedliví i k národnímu cítění druhých, jen když zůstanete odhodláni všecko obětovati pro zachování národního rázu státu, jeho vnější i vnitřní samostatnosti a svobody.“