„Politicky nekorektní“ Jan Hus se vzepřel elitám

Mistr Jan Hus byl křesťanský reformátor a za své názory byl upálen v Kostnici. Tečka? Ne. Příklad Jana Husa nám ukazuje mnohem více, než co je uváděno v učebnicích dějepisu.

V loňském roce jsem se u příležitosti výročí 600 let od smrti Jana Husa zúčastnil tematického semináře Institutu Václava Klause, na kterém se svými příspěvky vystoupili režisér Jiří Svoboda, profesoři Jan Blahoslav Lášek a Jiří Hanuš a bývalý kancléř prezidenta Klause Jiří Weigl. Postupně jsem si začal uvědomovat, jak mě tento seminář (a následně vydaný sborník) obohatil a jak mi vnuknul potřebu více o této postavě českých dějin přemýšlet a přehodnotit vnímání osobnosti Jana Husa (a reformačního hnutí obecně), která je dnes spíše automaticky a povinně vyzdvihována, bez toho, aniž bychom se zajímali, proč tomu tak je a čím je Jan Hus natolik významný, aby byl den jeho mučednické smrti (6. červenec) státním svátkem.

Vzpoura proti „establishmentu“ a návrat ke kořenům křesťanství

Okolnosti vzestupu myšlenek evropských křesťanských reformátorů jsou v mnohém podobné světu, respektive Evropě, současnosti. Dnes žijeme v době, kdy je Evropa (přesněji Evropská unie) ovládána rozbujelým byrokratickým aparátem nevolené moci, která si svá koryta hodlá zuby nehty udržet, svou moc upevňovat a stále více a více zasahovat do života „poddaných“. Přitom původní myšlenka o spolupracující Evropě vypadala velmi vznešeně, přinášela naději milionům lidí, kteří přišli o své blízké ve druhé světové válce. Zvrtlo se to, „šikovní“ lídři zneužili těchto myšlenek a začali budovat hierarchii elit, orgánů a výborů, pyramidu moci režimu, který by se dal srovnávat s totalitami, před kterými měla evropská spolupráce původně chránit.

Na přelomu 14. a 15. století byla situace v lecčem podobná, nešlo ovšem o evropskou integraci, nýbrž o vnitřní politiku katolické církve. Z té se stávala mocnější a mocnější organizace, utápěná nejen ve zlatě a bohatství, ale zejména v neustávajících vnitřních sporech a intrikách, bratrovražedných bojích o vlivné a významné posty. Učebnice dějepisu nám říkají, že Husovi a dalším reformátorům šlo o takové detaily typu přijímání podobojí, nemravné vybírání desátků a doslovného vykupování se z hříchů. To vše byly pouze dílčí kritiky a dílčí požadavky na reformu. Z dnešního pohledu vidíme v tehdejší situaci něco mnohem univerzálnějšího - boj obyčejných lidí proti zkostnatělému „establishmentu“ a elitářství, boj prostých křesťanů vycházejících z biblických textů proti církevním funkcionářům vycházejícím ze zájmu o vlastní prospěch a obohacení.

Bible a křesťanství káže skromnost, sebekázeň, pokoru, solidaritu, lásku k druhým a odevzdání se boží vůli a božím zákonům. Tedy hodnoty, které vyšší církevní kruhy svými činy a prostředky, využívanými k dosažení vytyčených cílů, popřely a odvrhly. Cílem představitelů křesťanské reformace (i když i jejich myšlenky se v mnohém střetávaly a na základě toho se tvořilo mnoho frakcí a skupin, umírněnějších či radikálnějších) byl návrat ke kořenům křesťanství, návrat k těm dobrým původním myšlenkám a hodnotám, které byly církevní mocí předefinovány a zneužity a ve vlastním životě církevních představitelů se rozhodně nepromítaly.

Varování pro „elity“ současnosti

Nutno podotknout, že samotné myšlenky Jana Husa potkal podobný osud, jako obecně myšlenky křesťanské. Byly zneužity jako záštita tzv. husitských válek, přetvořeny v politickou ideologii válčících radikálů. Tato skutečnost nám ovšem ukazuje, kam vede ignorování veřejného mínění, kam vede prosazování „jediné pravdy“ a démonizace těch, co se oficiálně prosazované linii vzepřou - k nepředvídatelným konfliktům, které mohou přerůst v pouliční nepokoje, v ozbrojená povstání a v občanské války. Opět v tom vidím děsivou paralelu se současností a jeden z mnohých důkazů toho, jak se historie opakuje a jak by měla varovat „elity“ současnosti, nacházející se v další velké krizi důvěry.

Profesor Hanuš ve svém vystoupení v rámci výše zmiňovaného semináře zmínil úlohu Husa coby jednoho ze vzorů české národní povahy a postavil jeho kritický a zdravě skeptický přístup proti měšťáckému panu Broučkovi z děl Svatopluka Čecha a relativizujícímu vojáku Švejkovi Jaroslava Haška. Hus byl na rozdíl od pánů Broučka a Švejka člověkem skutečným, člověkem, jehož myšlenky zamíchaly našimi zeměmi i Evropou, člověkem, na kterého jsme coby Češi právem hrdí a který je nám vzorem pro svůj nezlomný boj za pravdu, principy a trvalé hodnoty.

Dnešním slovníkem bychom mohli Jana Husa označit za „politicky nekorektní“ osobnost, která se vzepřela elitám, těm, co se zcela odcizili od obyčejných lidí a nabyli mylného dojmu, že si mohou dělat, co chtějí, nebrat zřetel na veřejné mínění, odsuzovat, neoprávněně nálepkovat a likvidovat své oponenty. Historie dala za pravdu Husovi a reformátorům. Křesťanství tuto etapu potřebovalo, bylo jí nesmírně obohaceno a dostalo tolik potřebný impuls ke změnám a k návratu ke kořenům svého učení. Někde se to povedlo více, někde méně. Jisté je, že tyto procesy, proběhnuvší v dobách minulých, by měly inspirovat dnešní Evropu, která opět potřebuje reformaci, tentokrát nikoliv náboženskou, nýbrž politickou a společenskou. Měla by být zahájena dříve, než se budou opakovat neblahé důsledky ignorování „jiných“ názorů.