Když odejde Británie, následujme ji

Jen několik dní dělí občany Spojeného království od možná přelomového hlasování v referendu o setrvání či vystoupení z EU. Možná bychom měli chystat plán B i pro Českou republiku.

Co se vám vybaví, když se řekne „Evropská unie“? To by byla vcelku dobrá náhodně položená otázka pro nějakou televizní, rozhlasovou či novinovou anketu. Co bych na takovou otázku odpověděl? Vybavuje se mi všudypřítomná umělá vlajka se žlutými hvězdičkami na modrém poli, které slouží jako psychologický klam, neboť už dávno by bylo příhodnější pole rudé. Vybavuje se mi odporné zneužití jinak nádherné Ódy na radost z 9. symfonie Ludwiga van Beethovena. Vybavují se mi obrovské prosklené budovy, za jejichž „zdmi“ se v potu tváře lopotí desetitisíce úředníků pracujících na desetitisících směrnic a nařízení. Tisíce úřadů, výborů a komisí placených z peněz členských států, přesněji řečeno placených z peněz daňových poplatníků.

A že nám něco Evropská unie dává? Ale jistě, že dává. Třeba ty opěvované evropské dotace! Nevadí, že to něco, na co v Bruselu dotaci určí, vůbec nepotřebujeme. Hlavně, že nám půlku zaplatí a my si jen přidáme pár milionů, protože se to vyplatí. No vzpomeňte si na situaci, kdy se díváte desetkrát za večer na televizní reklamu oslavující nový produkt a říkáte si, jak je to trapné, že je to jen marketingový tah a že vás nikdy nenapadne si to kvůli té reklamě koupit. Tak stejné je to se vším, co nám údajně platí a nabízí Evropská unie. Doufám, že si někdo jednou dá práci a spočítá, kolik už stála celá ta propaganda, tisíce billboardů, cedulek, vlaječek, reklam a informačních (manipulačních) kampaní o tom, na co vše EU přispěla, co spolufinancovala atd. Mnohý by snad měl i pocit, že Evropská unie organizovala Velký třesk a že bez jejího přičinění bychom žili v jeskyních a ohlodávali kořínky. Vlastně, mnozí ten pocit jednou třeba mít budou...

Propaganda byla vždy silnou zbraní všech totalitních, polototalitních, na lži a dogmatech postavených systémů, spolků, svazů a režimů. Od základních škol jsou dnešní mladí vychovávání nejen k tomu, že mají být hrdými občany České republiky, ale i k tomu, že mají být hrdými občany Evropské unie. Vyjmenovat orgány bruselského aparátu či desítky smluv vedoucích k dnešní podobě EU, je již tradičním tématem písemných prací a ústních zkoušení. Že 80% studentů gymnázia neví, co se stalo v únoru 1948 či v listopadu 1989, nikoho nepálí, hlavně že dokáže vyjmenovat, kdo má v Bruselu jakou funkci a čím přispívá ke světlým zítřkům.

Srovnávání Evropské unie a Sovětského svazu je neustále zesměšňována a odmítáno i údajnými „eurorealisty“. Je ale naprosto logické. Oba útvary si kladly za cíl zlikvidovat národní identitu členských zemí, nahradit ji identitou sovětskou/evropskou, centralizovat moc a sjednocovat mechanismy hospodářské, sociální, politické, vzdělávací. Někteří věřili, že jde o úctyhodnou myšlenku, která zajistí trvalý mír, prosperitu a „svobodu“. V případě Evropské unie dokonce stále i mnoho vzdělaných lidí věří v tuto myšlenku, kterou však zosnovatelé evropské integrace každou novou „zdokonalující“ smlouvou pohřbívají. Evropská unie je dnes splněným snem všech socialistů, levicových intelektuálů, neokomunistů a internacionalistů. Konečně je tu nějaká moc, do které normální lidé nemohou zasahovat, která jim ovšem může diktovat, jak mají žít, co musí dělat a co dělat nesmějí, od banalit až k závažným problémům. Statisíce poslušných se na ní mohou přiživovat a dostávat za svou loajalitu teplá a dobře placená místečka v bruselských kancelářích.

Existuje početná skupina lidí, kteří již několik let hovoří o reformách Evropské unie, o boji proti bruselské byrokracii a z její práce plynoucích nesmyslů. Převážně ji tvoří britští konzervativci, kteří disponují nejvýznamnějším euroskeptickým klubem poslanců Evropského parlamentu. Stáli spolu s českou ODS při zrodu skupiny Evropští konzervativci a reformisté. Nyní se odpočítávají dny a hodiny do okamžiku, kdy se může stát, že britští europoslanci z EP odejdou a všechny reformní síly Evropy přijdou o svou nejvýznamnější součást. David Cameron zklamal. Zklamal své příznivce doma i v zahraničí (včetně mě). Předpokládal jsem, že v rámci jeho vyjednávacího „turné“ členskými státy budou probíhat široké, věcné diskuze a organizovat se fóra, na kterých budou předkládány varianty, jak může EU nadále fungovat - flexibilně, efektivně, prospěšně. Nic takového se nestalo. A na rovinu teď říkám, že opustí li Spojené království EU, ztrácí i naše členství v této socialistické organizaci smysl. Roky slibovat reformy, mluvit o tom, že z EU nemáme odcházet, ale máme se snažit změnit k lepšímu její fungování, nikam nevede a zatím žádné ovoce nepřineslo. Evropská integrace jde zcela opačným směrem, stále k větší centralizaci, EU neumí řešit skutečné problémy, utrácí peníze občanů členských zemí za zbytečné a nesmyslné projekty, nařizuje, reguluje a zakazuje. Pojďme opustit nerealizovatelné představy o tom, že EU jednou bude lepší, a začněme se bavit o alternativách pro Českou republiku. Možná by i stačily dvě krásné, mnohými zatracované, jinými likvidované hodnoty: svoboda a nezávislost.