Dvě propagandy, (ne)jednotný postup Západu a Putin jako menší zlo

     Nezaujatost a objektivitu již nemůžeme hledat v nejdostupnějších médiích a televizním zpravodajství. Svoboda slova a zdravá polemika se zvrátily v papouškování jediného správného názoru a média nám vnucují představu, že jiné pohledy na různé problémy a jiné způsoby uvažování jsou špatné a neshodují se s tím, co se od nás očekává.

     V případě války na Ukrajině jsme svědky vzájemného osočování se ze šíření propagandy. Různá uskupení či jednotlivci napadají mainstreamová média ze šíření propagandy Západu, a tato média zase píší o hrozbách plynoucích ze šíření propagandy ruské. Vidíme tedy jakýsi střet propagand a realistický pohled na situaci je potlačen chybnou potřebou ztotožnit se s jedním či druhým proudem. Jedni jsou přesvědčení, že na Ukrajině jsou ruská vojska, druzí to zarytě odmítají. Pokud tomu tak je, je to porušení mezinárodního práva a z morálního i právního hlediska je to neomluvitelné. Hoďme však očkem i po Spojených státech, které, ač se sebevznešenějšími úmysly, likvidují diktátorské systémy v mnohých zemích, a důsledkem jsou v mnohých případech takové vlády, které jsou horší než ty poražené, a z poklidných arabských partnerů Západu se stává reálná hrozba pro naší civilizaci.

     Před několika dny se stal žhavým tématem atentát na Borise Němcova, ruského opozičního politika a kritika Kremlu. Mimořádná pozornost byla věnována rozhovoru, ve kterém Němcov vyjádřil obavy o svůj život v souvislosti s kritikou ruské politiky. To byla skvělá příležitost pro další vlnu protiputinovských nálad. Vladimír Putin je jedním z nejobratnějších světových lídrů a jeho taktizování, ať už s dobrými či špatnými důsledky, by zpochybnil málokdo. Proto předpokládám, že by se nikdy nezachoval tak netakticky, aby měl prsty v atentátu na člověka, který pár dní před smrtí předpokládal právě Putinovu snahu o jeho zlikvidování.

     Často vídáme reportáže z desetitisícových demonstrací ruské opozice a slýcháme o demokracii nedemokracii v této zemi. Nepřehlédnutelným faktem je, že Putinova popularita se pohybuje v rekordních číslech a většina Rusů v něm stále vidí muže, který dokáže udržet silnou a obranyschopnou Ruskou federaci. Putin v poslední době více než kdy dříve rozhýbal nacionalistickou strunu a ta je významným faktorem, který ho drží u moci. Pokud by se poklonil Západu a nechal ukrajinské Rusy jejich vlastnímu osudu, jeho autorita by přinejmenším výrazně utrpěla jak na domácí, tak mezinárodní scéně. Po pádu Putina by možná mnozí světoví státníci ztratili iluze o ruské opozici. Jediná větší demokratická strana Jablko je již několik let mimo parlament a obrovského nárůstu popularity se při posledních volbách dočkala neostalinská Komunistická strana Ruské federace Genadije Zjuganova a nacionalistická Liberálně demokratická strana Vladimíra Žirinovského, který po celou svou kariéru hřímá o obnovení původních hranic Ruského impéria. Pokud se díváme na protiputinovské demonstrace, neměli bychom přehlížet vlajky Sovětského svazu nad hlavami demonstrujících davů. „Rusko bez Putina“ (oblíbený slogan opozice) by totiž mohlo být daleko nebezpečnější než Rusko s Putinem.

     Předseda ODS Petr Fiala, ač zastánce tvrdého postupu proti Rusku, vidí zásadní chybu v nabídce Ukrajině, aby si vybrala mezi Evropskou unií a Ruskem. Zemi, která není národnostně jednotná, a která nemá vlastní demokratickou minulost, není možné zařadit na jednu stranu šachovnice. Alespoň ne v době, kdy konfrontace převládá nad spoluprácí. Další výrazná osobnost pravé strany politického spektra, Václav Klaus, v rámci práce svého institutu vznesl společně s Jiřím Weiglem argumenty, které nám ukazují, že hranice Ukrajiny, jak je známe dnes, jsou výplodem Stalinovy politiky při budování Sovětského svazu. Dokud SSSR fungoval, nebylo třeba řešit národnostní různorodost. Jako historická chyba se ukazuje zachování hranic Ukrajiny po rozpadu Sovětského svazu. Z tohoto hlediska bylo zřejmé, že k „odporu“ ruského obyvatelstva na východě Ukrajiny dříve či později muselo dojít.

     Až do „slavného“ kyjevského Euromajdanu se problém ukrajinských občanů ruské národnosti jevil jako záležitost, přes kterou se dá přenést. Revoluce (se všemi charakteristickými rysy pro tento pojem) nebyla pouze vítězstvím proevropských demokratických politiků (Klička, Tymošenkové, Jaceňjuka,...), ale také vítězstvím nacionalistů, jejichž zájmem rozhodně není demokratická Ukrajina jako součást Evropské unie.

     Tématem mnohých diskuzí se stala také nečitelná zahraniční politika České republiky, která nedokáže prezentovat jednoznačný postoj. Mezi veřejností je také značně rozšířeno mylné přesvědčení, že jsme z historického hlediska součástí Východu. Opak je pravdou. Český národ se vyvíjel v centru evropského dění po celá staletí. Byla zde Svatá říše římská, byla zde habsburská monarchie, Praha byla sídelním městem mnohých rakouských panovníků a Spojené státy americké sehrály klíčovou roli při vzniku samostatné Československé republiky. Čtyřicet let v sovětské náruči tvoří na časové ose zanedbatelný úsek.

     Představy o jednotné zahraniční politice Evropské unie zcela selhaly. Již zmiňovaný profesor Fiala se pozastavuje mimo jiné nad tím, že na jednáních mezi EU, Ukrajinou a Ruskem vystupují jako zástupci Unie francouzský prezident a německá kancléřka. Toto obsazení je již dlouhodobou tradicí. Je proto na místě se ptát, proč máme evropského „prezidenta“, evropského „ministra zahraničí“ apod., když tyto instituty fungují jen jako symboly a záštita pro byrokratický aparát Bruselu.

     Tam, kde selhává hypotetická úloha Evropské unie, se otevírají příležitosti pro úzkou spolupráci v rámci Severoatlantické aliance. Ani zde však není ideální být tichým a neviditelným hráčem. Nejen naše bezpečnost je dnes v ohrožení. Musíme být obezřetní a nesmíme dopustit, abychom si sami pod sebou řezali tenkou větev, na které stojíme. To, co můžeme nazvat společným postupem členských zemí NATO, by mělo vycházet z konsenzu různých vizí. Pokud nefungují dohodnutá příměří, pokud není v dohlednu ukončení krveprolití, pak je na čase se ptát, zda je v zájmu Ukrajiny udržet pod svou nadvládou oblasti, jejichž obyvatelé se zásadně rozcházejí s plány nové proevropské vlády, či zda je možné nabídnout „rebelům“ takové podmínky, aby dokázali být součástí Ukrajiny v dalších letech.  

     Celá ukrajinská krize nám jasně ukázala, že za současného rozvržení hranic a za současné demografické mapy země je nemožné, aby Ukrajina byla součástí Evropské unie. Vítězství Majdanu přineslo své ovoce v podobě občanské války, a ideje, se kterými nové  či staronové politické garnitury Ukrajiny přebíraly vládu, se budou  muset pečlivě ořezat. Optimisté mohou věřit tomu, že hrozba, která přichází z jihu, přinutí Západ a Východ ke společné cestě v zájmu naší civilizace. Historie nás již mnohokrát poučila, že nic nespojuje tak dobře, jako společný nepřítel. 

Použitá literatura:

Institut Václava Klause: Záměrně plochá diskuze o ukrajinské krizi

Petr Fiala: Na konci bezstarostnosti