Hledal jsem kořeny a objevil strom

Hodnoty, tradice, kultura. Tak časté pojmy, u mě i u jiných, a tak prázdné a chudé, nerostou li ze silných kořenů, z křesťanské víry.

„Kouzlo Vánoc“ dýchá bezpochyby na každého, i na ty největší materialisty a požitkáře. Klid a mír, období lásky a ztišení. Teď už vím, že takto nemusí vypadat jenom pár dní na konci roku, nýbrž celý rok a celý lidský život. Bylo to právě před loňskými Vánocemi, kdy jsem přemýšlel o tom obchodním šílenství, o čokoládových panáčcích, světýlkách, o zachovávání tradic bez jakéhokoliv hlubšího smyslu, o povrchnosti ateistických Vánoc. Proč je slavíme? Co si připomínáme? Narození Ježíše Krista. Tak jsem se rozhodl, že o tom budou mé vánoční dny. Poprvé jsem se začetl do evangelií. Na Štědrý večer jsem se namísto Pelíšků podíval na film o Františkovi z Assisi, světci, který se plně odevzdal Bohu a kterého jsem již znal z eseje skvělého anglického spisovatele G. K. Chestertona.

Samozřejmě to nebylo mé první setkání s křesťanstvím. 15. března 1998 jsem byl pokřtěný - v ateistické rodině v takovém tom duchu „tradice pro tradici“, jak s oblibou říkám, ač jsem za to bezpochyby vděčný. Na základní škole jsem chodil na náboženství, které mi doma zatrhli, když jsem po sbírání kaštanů tajně zamířil do kostela, což už bylo vnímáno jako „fanatismus“. Dnes vše vidím jako Boží vůli - čas, který mi byl dán, abych se odpoutal od víry, nacházel různé náhražky v ideologiích, v buddhistických meditacích apod. Čas, ve kterém jsem mohl zakusit všechny chutě moderního všemu otevřeného světa. Zřejmě i mé zakotvení v konzervatismu jako světonázoru má velký vliv na pozdější návrat k Bohu a víře.

Konzervatismus jsem vnímal a stále vnímám jako obhajobu přirozenosti a fungujícího řádu světa a lidstva, odmítnutí revolučních ideologií, experimentů a sociálního inženýrství. V takovém pohledu setrvávám i nyní. Našel jsem totiž jeho kořeny, tedy křesťanství. Kořeny naší kultury a naší civilizace. To, o čem jsem rád mluvil, ale co se vlastně obhajovalo jen tak podivně, jakože na tom jsme vyrostli, k tomu máme úctu, už tomu sice nevěříme, ale je to lepší než islám a „tavicí kotle“. Myslel jsem si, že to bude to hlavní, co mi zájem o křesťanství dá. Nádherně jsem se mýlil, neboť znovunalezená víra změnila můj pohled na svět. Možná lépe, než kdybych byl v dogmatech víry vychován, jsem si uvědomil, co to znamená „věřit“ a být křesťanem. Po jedné z návštěv Krakova, kde jsem vždy cítil neustálou Boží přítomnost více, než kde jinde, jsem napsal: „Najít víru, vrátit se k víře, to je skutečné osvobození člověka. Už pojem víra značí útěchu skrze otevření duše. Je to poznání, že život je dar, za který je třeba děkovat, o který je třeba pečovat, který je třeba naplnit láskou. Je snadné uvěřit v člověka a vesmír jako soubor buněk bez smyslu - něco co „prostě je“. Ale přijmout víru v Boha, to znamená přijmout víru ve smysl tohoto světa. V takové víře se odkrývá jeho skutečná krása.“

Nenárokuji si nic jako „jedinou pravdu“. Píšu, jak to cítím, a vím, že mnoho lidí vnímá svou víru třeba jinak, či klade na něco jiného důraz. Hledal jsem kořeny. Našel jsem nejen kořeny, ale celý nádherný strom víry. Moudrost, kterou křesťanství pěstovalo, uchovalo a předalo, obrovskou sílu modlitby a rozjímání, příkladné životy a díla svatých, liturgii (bohoslužbu) a její nepostradatelnost a posvátnost, vlastní svědomí odevzdané důkladnému zpytování. Především ale Ježíše Krista jako „světlo světa“. Kdo se ptá, jak to myslím, ať čte evangelia a vnímá jej. Slovy sv. Jana Pavla II.: „Nebojte se. Otevřete, ba přímo rozrazte dokořán brány Kristu.“ Tento strom víry je nekonečný a nikdy jej nepoznáme celý, i když jeho plody budeme jíst celý život. I to je krásné - smířit se s tím, že nejsme všemohoucí a vševědoucí.

Nekladl jsem si za cíl představit v jednom textu kompletně své obrácení / znovunalezení víry. Ostatně jsou autoři, kteří vám mohou představit základy křesťanství a své víry s velkým uměleckým citem - C. S. Lewis nebo již zmíněný G. K. Chesterton. Možná jsem sám pro sebe potřeboval napsat jakousi osnovu vlastní dosavadní cesty k Bohu. Tento text vůbec nevyjadřuje vše, co nyní ve věcech víry cítím a vnímám jako křesťan a praktikující katolík. Je to spíše takové krátké nedokonalé představení se v novém světle. Snad bude alespoň pro někoho zajímavé.

Bůh žehnej těm, kdo dočetli až sem, i těm, kdo to po první zmínce o Kristu vzdali - i když se samozřejmě taky těší na Jéžiška.