Úvaha o stavu svobody a demokracie v České republice

Shodneme se, co nechceme, ale nevíme si rady s tím, kam směřujeme, k jakým hodnotám se hlásíme, jak si svobodu a demokracii vykládáme a jak bychom o ně měli pečovat. 

28. výročí začátku sametové revoluce a konce komunistického režimu v Československu (17. listopadu 1989), stejně jako 78. výročí zavření českých vysokých škol nacisty (17. listopadu 1939) a perzekuce studentů, manifestujících za hodnoty první republiky, by pro nás nemělo být pouhou vzpomínkou na minulost, ale také důvodem k projevům hrdosti na náš národ, jeho historické zkoušky a zamyšlení se nad povahou naší těžce vybojované a stejně těžce udržované demokracie.

Den boje za svobodu a demokracii nás spojuje v  odporu k totalitním režimům, k nelidským praktikám a revolučnímu běsnění nacistů a komunistů, spojuje nás ve vzpomínce na hrdiny, kteří se postavili zlu a za svou odvahu mnohdy zaplatili životem, spojuje nás v tom, co odmítáme. Rozděluje nás ovšem v pohledu na to, pro jaké hodnoty lidé zvedli hlavy, za jakou alternativu vyšli do ulic a o jaké budoucnosti snili. Svoboda a demokracie jsou pojmy složité, pojmy, o jejichž významu by se mohly vést hodinové debaty.

Chci věřit, že svobodou, kterou jsme v roce 1989 získali zpět, míníme svobodu v nejširším slova smyslu. Svobodu občanskou - právo účastnit se demokratických procesů, volit a být volen, říkat a psát vlastní názory, mít rovné postavení před zákonem, rovný přístup ke vzdělání, neomezený přístup k informacím, atd. Svobodu národní - samostatnost a nezávislost, hrdost, sebedůvěru a hájení vlastních zájmů namísto plnění zadání ze zahraničí a sklánění hřbetu před diktátory a jejich poskoky.

Ptáme se často, v jakém stavu dnes naše svoboda a demokracie je. Nejsou to hodnoty jednou provždy dané, nýbrž hodnoty, o které musíme dnes a denně bojovat, hodnoty, které jsou stále v ohrožení a stále mají řadu nepřátel . Mezi ty patří samozvaní populističtí spasitelé a prorokové nových (údajně lepších) systémů, které, ač se mohou jevit zajímavě a nadějně, jsou čímkoliv, jenom ne demokracií, a jsou obhajovány různými lidmi a politiky, jenom ne přesvědčenými demokraty. Že je po „něčem novém“ u veřejnosti významná poptávka, o tom není pochyb. Že toho využívají významní politici a na vlně odporu proti tradiční demokracii a stávajícímu systému získávají popularitu a moc, vidíme nejen na výsledcích posledních parlamentních voleb. Při sledování těchto nálad a trendů si vždy vzpomenu na moudrá slova Winstona Churchilla, který řekl: „V tomto hříšném a žalostném světě se zkoušely a budou zkoušet mnohé způsoby vlády. Nikdo nepředstírá, že demokracie je dokonalá nebo samospasitelná. Říká se dokonce, že demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli.“

Problémem naší současnosti není to, že by demokracie nefungovala či selhávala. Problémem je nepochopení jejího fungování, a to jak u politiků, tak u veřejnosti a médií. Politici nechápou, že demokracie jim nedává neomezenou moc, že svěřit někomu neomezenou moc není jejím účelem. Politici by měli být demokracií omezování, měli by se zodpovídat lidu, voličům, občanům, měli by udržovat kontakt s veřejností  a pro veřejnost pracovat, naslouchat a respektovat oponenty. Není možné, aby nám vládl někdo, kdo nemá důvěru zástupců občanů v Poslanecké sněmovně, není možné, aby nám vládl někdo, kdo nedokáže sestavit většinovou vládu. Je to proti základním principům demokracie, která předpokládá konsensus minimálně na úrovni nadpoloviční většiny. Je to opovrhování 70% zodpovědných občanů, kteří šli volit, projevili své preference a volili někoho jiného. Je to stejně absurdní, jako kdyby se v zemi s prezidentským systémem stal hlavou státu někdo, kdo nezískal ani třetinu hlasů. Největším ohrožením demokracie v České republice je dnes mocenské duo Zeman - Babiš, dva politici, kteří se rozhodli ignorovat Ústavu České republiky, dva politici, jejichž jedinými stálými hodnotami jsou arogance a populismus, dva politici, kteří se tváří jako nepolitici, ale ve skutečnosti jsou ukázkovými příklady intrikářů a machiavelistických mocipánů, pro které zákon nic neznamená. Důležitou zkouškou pro českou veřejnost bude lednová volba prezidenta, která ve výsledku přinese buď naději  a protiváhu k tomuto nebezpečnému trendu, nebo pokračování dosavadního úpadku demokracie, slušnosti a úcty k právu.

Česká veřejnost vidí demokracii již více jako zátěž, než jako svou výhodu. Svou apatií a lhostejností předává moc do rukou politiků, které přitom neustále kritizuje, volebního práva využívá v rámci demokratického světa velmi slabě a práva účastnit se politických mechanismů naprosto minimálně. Politické strany jsou od toho, aby zastupovaly lidi s určitými názory, se společnými postoji v různých otázkách domácí i zahraniční politiky. Chceme li se srovnávat s vyspělými velkými státy západní civilizace, musíme obnovit důvěru v politické strany jako základní prvky funkční liberální zastupitelské demokracie. Dívejme se do USA, kde je většina občanů registrováno u Demokratů či Republikánů, do Španělska, kde má Lidová strana statisíce členů, do Švýcarska, kde je politicky aktivní v některé z politických stran či hnutí téměř každý druhý občan. Bez odpovědnosti demokracie fungovat nemůže, a tato odpovědnost neleží na bedrech několika vyvolených, nýbrž na bedrech celé společnosti.

Média a státní instituce nechápou demokracii jako soutěž názorů a stran, nýbrž jako prostor, kde je vhodné neomezeně útočit a kritizovat, ale kde není vhodné vyzdvihovat alternativu. Nezávislá média - pod tím si představuji prostor pro všechny, rovnou šanci prezentovat názory a přesvědčovat o nich. Dnes si pod nálepkou nezávislosti média myslí, že politická agitace je něco a priori špatného, negativního, že přijatelné je napsat „nevolte X, protože...“, ale napsat „volte Y, protože...“ už přijatelné není. Tím mnohé instituce (mediální nebo třeba Úřad pro hospodaření politických stran se svými novými nařízeními) podrývají fungování demokracie a vlastně tím podporují tvrzení typu „politika je špína“ nebo „tohle není žádná demokracie“. Protikorupční hysterií ničí důvěru v politiku jako takovou a ospravedlňují nevolené loutky typu Šlachty a Ištvána, kterým dávají patent na moc a ovlivňování politiky, pro které by v demokratické zemi nemělo být místo.

Stav svobody je žalostný. Politická korektnost je náhradou cenzury a totalitářského „jediného správného názoru“. Lepší je korektní lež než někomu nepříjemná nekorektní pravda. To je stav, se kterým bychom se neměli smiřovat. Občanské svobody jsou pod útokem sociálních inženýrů a regulátorů všeho a všech. Právní řád se topí v zákazech, omezeních, nařízeních, vyhláškách a regulacích. Byrokracie má hodně práce a může bobtnat, ale na úkor svobody nás všech. Na mezinárodním poli jsme slabí, neprůbojní a nečitelní,  naše poslední vláda neměla odvahu jasně se postavit některým návrhům evropských institucí, které jsou v rozporu s našimi národní zájmy. Národní zájmy totiž ani jasně nedefinujeme, a proto ani nevíme, co máme v zahraničí hájit, s kým se máme více přátelit a u koho máme být více obezřetní. Něco jiného tvrdí prezident, něco jiného předseda vlády, něco jiného ministr obrany. I to je stav, se kterým bychom se neměli smiřovat a o jehož nápravě bychom se měli bavit.

Ve vzpomínkách na minulost naší země a její boj s totalitními režimy a útlakem, nepodléhejme lhostejnosti a pocitu beznaděje, ani se netvařme, že pravda a láska děj se co děj zvítězí, nepodléhejme ani těm, kteří demokracii již zavrhli a nabízejí nám nebezpečné alternativy, přímou demokracii, nepolitickou politiku, třetí cesty nebo socialismy s lidskou tváří. Braňme svobodu a demokracii takovou, jaká je, v nejširším slova smyslu, pro všechny, pro budoucnost, pro Českou republiku.