Naděje na straně svobody a rozumu

Nekorektně a optimisticky o pádu politické korektnosti, o patriotismu, zdravém rozumu a potenciálu každého z nás.

Úspěch Donalda Trumpa dává naději na změnu nejen Američanům, ale i všem svobodně smýšlejícím lidem v Evropě. Zvolenému prezidentovi blahopřeji a děkuji za to, že zvedl prapor v boji proti politické korektnosti, mediální propagandě a selhávajícímu establishmentu. Pan Trump nabídl vizi pro své spoluobčany. Paní Clintonová nabídla sebe. Ve volbě nejmocnějšího státníka planety nezvítězila pro mnohé kontroverzní osobnost, ale především zvítězila vize a plán „Jak dát do pořádku ochromenou Ameriku“. Po „brexitu“ se jedná o další velký krok pro svobodu a o další naději pro obyčejné lidi. Přijdou další vítězství. Demokracie naštěstí funguje a lidé vidí, že ještě mohou ovlivňovat svět kolem sebe, zvrátit úpadek a poslat jeho strůjce na smetiště dějin.

O tom, že Amerika, Česká republika, Evropa není v pořádku, nás nikdo nemusí dlouze přesvědčovat. Problémem posledních let byl pesimismus a nedůvěra v alternativu. Správní lidé ovšem vystoupili z řady, pojmenovali problémy pravými jmény, získali na svou stranu část „tiché většiny“ a po právu nespokojené občany, kteří se cítí nejen opomíjení svými vládami a elitami, ale také bezprostředně ohrožení nebezpečím, které představuje islamistický terorismus, nekontrolovaná masová migrace nebo Velký bratr omezující a kontrolující jejich životy (ať již z Bruselu, z úřadu vlády nebo z ministerstva financí). Přichází čas velkých témat, čas řešení skutečných problémů, čas naděje na zachování normálního fungování světa.

Politická korektnost - nepřítel svobody

Fenomén politické korektnosti se stal běžnou součástí společenského a politického života. Pokud někdo řekne, že je hrdý na svou národnost či rasu (což je z kulturního hlediska naprosto normální a vůbec to neznamená, že by jinými národnostmi a rasami takový člověk opovrhoval), je označen za rasistu, fašistu atd. „Neházet všechny do jednoho pytle“ je jistě správné, ale proč neustále moralizovat a vnucovat někomu „správné myšlení“? Když má většina Čechů špatné zkušenosti s cikány, těžko to spraví převýchova a osvětové (propagandistické) programy ve školách. Problém je potřeba hledat na druhé straně, ale to už je politicky nekorektní. Chovat se k druhým tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám - to je také v pořádku, ale pokud nám tu (v Evropě) někteří muslimové vychovávají své potomky v duchu nenávisti vůči všemu  neislámskému a chtějí si ze států, které vyrostly na křesťanských tradicích, udělat chalífáty, pak mají tyto státy plné právo říci „dost, tohle tady nechceme, vyznáváme jiné hodnoty, jiné tradice, jděte tam, kam patříte“.

Politická korektnost je odmítání pravých názvů problémů a ve finále i zdráhání se připustit, že nějaké problémy existují. Politici a média raději o nepříjemnostech neinformují, než aby riskovali, že někoho urazí, že lidé uvidí pravdu, která se jim nemusí líbit a budou chtít vyvození odpovědnosti. Politická korektnost je největší nepřítel svobody a tento nepřítel musí být poražen.

Patriotismus

Internacionalismus nefunguje. Globalizace má více negativních, než pozitivních důsledků. Národní státy jsou přirozenými jednotkami, které mají jasně definované hranice, vyrostly z určitých tradic, mají svou specifickou kulturu, jazyk, historii, na kterou mohou být hrdé. Snaha o jejich likvidaci a roztavení („melting pot“), sjednocení nejen národů, ale i kultur, je nesmysl a jediné k čemu může vést, jsou konflikty. Přijímejme rozdílnost národů, kultur a ras. Vyvinuly se tak, aby dokázaly přežít v určitém prostředí, na odlišných místech Země, kde je jejich místo a kde po staletí budovaly své civilizace a tradice. Nikomu to neberme a nikomu také nedovolujme, aby nám bral naše místa, naše tradice a hodnoty naší civilizace. Jezdíme objevovat jiné kultury napříč světem a lidé z celého světa zase cestují, aby objevili kouzla té naší. Ano, to je obohacující a zajímavé. Není ovšem obohacující snažit se o splynutí kultur a národů. Naštěstí to ani není možné a ti, kteří takové nápady podporují, popírají přirozený vývoj a jsou odsouzení k neúspěchu.

Buďme hrdí na to, že jsme sví, na to, že máme svou kulturu, svou národní identitu. Každý stát by měl v první řadě hájit zájmy svých občanů a jejich bezpečnost. Všechno ostatní (lidská práva na Blízkém východě, brazilské pralesy, lokální konflikty tisíce kilometrů daleko) je podřadné a teprve, až bude zajištěn dobrý život pro občany našeho státu, až na ulicích nebudou žebrat bezdomovci, až budou vyvinuty léky na neléčitelné či těžko léčitelné nemoci, až bude našim rodičům a prarodičům zajištěno důstojné stáří, pak teprve přemýšlejme, jak a čím pomoci jiným národům.

Ne ideologie, ale zdravý rozum

Když se k moci dostávali komunisté či jiná havěť, základem jejich politiky byla ideologie - marxismus, socialismus, maoismus, atd. Ideologie (tedy -ismy) nejsou nikdy schopné uspokojit všechny. Jsou úzce zaměřené, cílené na určité skupiny obyvatelstva, třídy, menšiny, jednotlivá témata. Když to vypadalo, že komunismus je poražen, neuspěl (protože ani uspět nemohl), málokdo si myslel, že svět začnou ovládat nové, ač stále v mnohém totožné, ideologie evropeismu, multikulturalismu, environmentalismu, humanrightismu atd. Většinou se takových ideologií chytají malé skupinky fanatiků, chytrou propagandou jsou schopní vytvářet dojem „odbornosti“ a užitečnosti, získávají nemalý prostor pro prezentování svých myšlenek v médiích a ve státních institucích. Ideologické je znovu i školství, ve kterém mají nové -ismy nasměrovat budoucí generace k „lepšímu myšlení“, které je potřeba pro nový způsob života - ekologický, evropský apod. Starší lidé vědí z vlastních zkušeností, že pilířem totalitních režimů byla indoktrinace mládeže, výchova k ideologickému uvažování. Za bolševika to po pár letech bylo bráno jako cosi, nad čím se lze pousmát, protože tomu ani mnozí „papalášové“ nevěří a rodiče dokázali říct svým dětem pravdu. Dnes je to o to horší, že „vymývání mozků“ je méně nápadné, velmi promyšlené, řízené různými vzdělávacími a inovativními programy Evropské unie či ministerstva školství.

Konzervativní politika na ideologii založená není. Myslet konzervativně znamená myslet přirozeně, nesnažit se spasit svět všemožnými sociálně-inženýrskými experimenty, nastolováním rovnosti prostřednictvím nerovnosti a umělým ohýbáním skutečností, dát průchod zdravému selskému rozumu, tedy tomu, co je ověřeno zkušenostmi a co může zaručeně fungovat a přinést dobré výsledky všem. Jak řekl Abraham Lincoln:  „Nepomůžeme chudým likvidací bohatých. Nepomůžeme slabým oslabením silných. Nezvýšíme příjmy snížením zisků. Bratrství neposílíme skrze třídní nenávist. Morálku, charakter a odvahu neposílíme, když lidem vezmeme iniciativu a nezávislost.“

Máme na víc

Každý z nás je originální a nese s sebou potenciál k dosažení svých cílů. Různost profesí a zaměření je podmínkou pro další fungování společnosti jako celku. Stát nemá budoucnost, pokud budou všichni studovat vysoké školy s vidinou uplatnění ve státní správě a ve státních institucích. Namísto papouškování pouček a teorií by se výchova dětí měla zaměřit na objevování jejich potenciálu. Někdo má šikovné ruce a může být skvělým řemeslníkem, kterých je málo a kteří jsou ve společnosti velmi potřeba. Jiní jsou bystrými matematiky a mohou být pro společnost nepostradatelní ve finanční a hospodářské oblasti. Další mají talent na jazyky a tak budou moci zajišťovat mezinárodní obchodní partnerství, překládat, tlumočit, jezdit služebně do zahraničí.

Stát musí vytvářet všem co nejlepší podmínky k práci a k životu. Podporovat začínající podnikatele, neházet živnostníkům klacky pod nohy, daňové sazby a administrativní zátěž udržovat na minimu, aby zde byl prostor pro konkurenceschopné tržní prostředí. Úředníci k prosperitě státu a bohatství jeho občanů nepřispívají. Největším pokladem každého národa jsou lidé, kteří pracují, tvoří, nebo dávají dobrou práci ostatním. A základním úkolem státu je zajišťovat občanům prostor svobodný a bezpečný.

Není potřeba smiřovat se neustále s tím, co se dá označit jako „menší zlo“. Máme na víc.