Jak se stal Zeman podruhé prezidentem

„Pohádka“ o hlavě státu, která se během své politické kariéry strategicky nesnášela s novináři, žurnalisty a pravdoláskaři, kteří jí zajistili deset let na Pražském hradě.

Bylo nebylo, v zemi střední Evropy, toho času v zahraničí nazývané „Czechia“,  vykonával funkci prezidenta republiky jistý Miloš Zeman, bývalý předseda sociálně demokratické strany a premiér, odvěký to socialista a schopný populista. Lid ho měl tuze rád, neb své názory a postoje vždy důkladně přizpůsoboval aktuálním trendům. Již dávno mu bylo odpuštěno vyvěšení vlajky Evropské socialistické unie na Pražském hradě, již dávno mu bylo odpuštěno vášnivé prahnutí po jednotné evropské měně, již dávno mu byly odpuštěny přešlapy, kterých se dopustil během vedení Vlády České republiky. Ze dne na den se z něj stala ikona „boje“ proti islamizaci a bruselskému diktátu, ikona vlastenectví, ztělesnění hodnot, které mu byly po desítky let cizí, ale které se rozhodl pojmout za své, aby nevypadl z momentálně populárních názorových proudů. Oslovil tak bolševiky i holé hlavy, dělnictvo i inženýry, nezaměstnané i miliardáře.

Pan prezident se jednoho deštivého dne rozhodl, že bude podruhé kandidovat do funkce hlavy státu, i když moc dobře znal své fyzické (ne)schopnosti a věděl, jak těžce zvládnutelné to pro něj bude. V hlavě pečlivě zvážil, zda se chce po zbytek života kopat nudou a opíjet v tvrzi v Novém Veselí, či se dobře bavit na Hradě v Praze. Rozhodl se pro zábavu. Vždyť komu se naskytne možnost říct tak prosté slovíčko, jako je „kunda“, a pak sledovat, jak se to slovíčko dva měsíce analyzuje v novinách, televizi i rozhlase, na konferencích think-tanků, překladatelů a jazykovědců. Kampaň ponechal v rukou neplacených i nadprůměrně placených dobrovolníků ze Strany práv občanů (ano, té, která se od něj rázně distancovala odstraněním slova „Zemanovci“ ze svého názvu), v rukou křičícího davu (který se shromáždil na nádvoří s českými vlajkami, skandoval nacionalistická hesla a bouřlivými ovacemi odměňoval každou druhou větu největšího z českých vlastenců, japonského imigranta Tomia Okamury) a v neposlední řadě v rukou českých novinářů, prahnoucích po každé slaďoučké návnadě, kterou pan prezident do jejich zkaleného rybníčku pod vidinou skvělé zábavy vhodí.

Mozkové závity se začaly křečovitě kroutit „pražské kavárně“, v centrále neokomunistické Strany zelených i v pravicově-levicové TOP 09. Začalo hledání nejlepšího antiZemana! Pánové Kalousek, Dienstbier, Halík, Pospíšil, Horáček a Kocáb se sešli v Autonomním sociálním centru Klinika k závažnému rokování o postupu proti současnému prezidentovi. Ministr pro lidská práva a rovné příležitosti Dienstbier po několika minutách jednání opustil, neboť nemohl překousnout, že o něčem tak důležitém mají rozhodovat pouze muži a rozhodl se, že raději navrhne nominaci ministryně Marxové. Zbylí pánové se brzy začali hádat, neboť každý začal tvrdit, že právě on je největším ztělesněním „pravdy, lásky a sluníčka“ a že právě on Zemana nesnáší nejvíce. Jednání v Klinice žádného jednotného kandidáta nepřineslo a ti, co vydrželi nad lahvemi vína diskutovat do rána, se rozhodli, že zvednou kandidaturu každý sám za sebe. Jeden se více zaměří na boj proti xenofobii, druhý na boj proti Putinovi, třetí na boj za sjednocenou Evropu, čtvrtý na boj za samostatnost Tibetu a pátý na boj za voňavější veřejné toalety. Inu, rozdělili si témata, která občany České republiky zajisté nejvíce trápí a podle kterých se určitě u volební urny rozhodnou. Sjednocujícím prvkem jejich kampaně budou výpady proti Zemanovi a kritika každého slova, které vypustí z úst.

Redaktoři mainstreamových médií se brzy začali přetahovat o rozhovory s antiZemany, reportáže o jejich životě a shromažďování všech negativistických siláckých výroků, které na hlavu prezidenta v uplynulých měsících a letech vysypali. Miliony korun začaly téct do kampaní těchto protizemanovských kandidátů, jejich upravené naparáděné tvářičky ozdobily republiku od Aše po Frýdek-Místek. Tisíce placiček, plakátů, triček a samolepek s hesly „Zemana do koše“,„Zeman je Putinův agent“, „Konec Zemanů v Čechách“, „Zeman ohrožuje naši bezpečnost“, „Zastavím Zemana“ zaplnily české ulice, vitrínky, sloupy a inzertní prostory v novinách a časopisech. Významné celebrity a osobnosti kulturního života si taktéž rozebraly jednotlivé antiZemany, aby je obšťastnily svou podporou. Skládaly se písně, básně, emotivní videa. Na mítincích kandidátů se začal objevovat starý dobrý Karel Schwarzenberg. Cítil se přeci jako doma, podobně jako před pěti lety, kdy on byl tím „jediným správným“ kandidátem.

Miloš Zeman v té době seděl spokojeně ve svém vyhřátém křesle v prezidentské kanceláři a potutelně se usmíval při každém pohledu na titulní strany nejčtenějších deníků, informujících den co den o jeho nových a nových prohřešcích a o všech dalších kandidátech, kteří se rozhodli, že ho zastaví a na Hradě osobně nahradí. Tu se objevil Pospíšil, tu Dlouhý a Švejnar, zpěvačky, herci a alternativní umělci. Jen všichni nějak zapomněli na toho outsiderského kandidáta, který se rozhodl v kampani neútočit na Miloše Zemana, neprobouzet hysterii v médiích a na náměstích, nabízet místo populismu rozum, jasná a konkrétní stanoviska, jasnou představu o výkonu funkce prezidenta republiky, slušnost a úctu k protivníkům. Zapomínala na něj televize, rozhlasové stanice, noviny i diskusní fóra.

Nadešel volební den - účast byla rekordní, lid pozvedl hlavu od svých chytrých mobilů a tabletů a vydal se podruhé zvolit prezidenta České republiky. Atmosféra ve volebních štábech všech antiZemanů houstla, bedny šampaňského čekaly, až přijde jejich chvíle. V pozdním sobotním odpoledni se na obrazovkách objevil Václav Moravec, oznamujíce, že podle prvních odhadů se již po prvním kole volby stane na dalších pět let prezidentem republiky opět Miloš Zeman.

Je 8. březen 2018, Vladislavským sálem Pražského hradu zní slavnostní fanfáry a Miloš Zeman skládá svou druhou prezidentskou přísahu. Jeho tiskový mluvčí Jiří Ovčáček ťuká do mobilu nový facebookový status: „Pan prezident srdečně děkuje pražské kavárně, novinářům, televizním i rozhlasovým redaktorům za vše, co v uplynulých měsících udělali pro jeho znovuzvolení do funkce prezidenta České republiky.“

Pohádky jsou zpravidla příběhy fiktivní, postavené však mnohdy na reálných námětech. Jsou takové pohádky, které mohou být strašidelné, či takové, které mohou být poučné. Jsou také pohádky, které jsou strašidelné i poučné zároveň a některé děti by si je měly připomínat minimálně každých pět let.