Vydá se Slovensko lepším směrem?

Sobotní parlamentní volby na Slovensku jsou de facto porážkou strany Smer - sociální demokracie dosavadního premiéra Roberta Fica. Vyplývá z nich také mnoho skutečností, ze kterých bychom se měli poučit i v České republice. 

Ačkoliv Ficův Směr ve volbách zvítězil s 28,3% hlasů, ztratil nejen oproti minulým volbám, ale i oproti veškerým očekáváním a předvolebním průzkumům, které se ukázaly jako naprosto odlišné od reálných výsledků.

Vyčpělý kult osobnosti

Když Robert Fico nezvítězil v souboji s Andrejem Kiskou ve druhém kole prezidentských voleb, byl to první jasný signál, že většina Slováků ho vnímá negativně a je ochotna spojit síly pro člověka, který vystoupí proti němu. Nesouhlasím s těmi, kteří si Ficův neúspěch tenkrát vykládali jako vzkaz „Chceme Fica nadále jako premiéra s reálnou mocí, ne jako prezidenta.“ Někteří voliči Směru takto mohli uvažovat v prvním kole. Ve druhém se však zmobilizovali a Ficův výsledek odpovídal tehdejšímu potenciálnímu výsledku jeho strany.

Navíc v případě Slovenska zajisté fungují kulty vůdců politických stran. Málokdy se vrcholné funkce ve stranách obměňují a většinou se veškerá jejich prezentace točí právě kolem osoby nejvyššího představitele.  Tak tomu bylo od počátků samostatného slovenského politického života. Vzpomeňme na Andreje Hlinku, Jozefa Tisa či později Vladimíra Mečiara. Na tuto slovenskou tradici navázali i takřka všechny nově vzniklé strany v posledních letech. Zatímco u nás a jinde v Evropě jsme zvyklí na různé frakce a proudy uvnitř politických stran, na Slovensku je taková diferenciace nahrazená právě stmelujícím prvkem v osobě předsedy. To  je také jeden z důvodů, proč zde není jedna velká pravicová strana, která by zahrnovala proudy konzervativní, křesťansko-demokratické, liberální, libertariánské apod. Množství výrazných představitelů tamních pravicových či středo-pravicových stran nabylo dojmu, že jim nevyhovují někteří kolegové, jimi nastolený směr, a že oni sami dokážou vybudovat strany kolem své osoby. Tím dali najevo, že jim nejde o hodnoty a programová východiska, ale o vlastní prospěch a moc.

Na levé straně spektra se však sjednocení povedlo právě díky Robertu Ficovi. Nestojí za ním však pevné levicové či sociálně-demokratické hodnoty, nýbrž bezbřehý populismus a schopnost uzpůsobit se aktuální situaci za účelem zisku hlasů stejně naladěných voličů. Velký obdivovatel projektu Evropské unie, jednotné evropské měny (mimochodem i zprostředkovatel zavedení eura na Slovensku) se před proběhnutými volbami pasoval do role „ochránce Slovenska“ před migrační vlnou a nepřítele Bruselu. Jeho chování a vyjadřování velmi připomíná chování a vyjadřování jeho dobrého českého přítele, našeho prezidenta Miloše Zemana. „Kam vítr, tam plášť“ je pro tyto dva pány více než přiléhavé. A alespoň ve slovenském případě to již lidé prohlédli.

Radikální rétorika proti imigrantům nezabrala

Výsledky voleb však ukázaly, že v případě tématu migrační krize se politici zrovna nestrefili do nálady voličů. Všichni byli proti kvótám, všichni dali najevo oprávněné obavy z masové imigrace, všichni kritizovali dosavadní konání Evropské unie. Pak už šlo jen o to, čí silácké výroky budou působivější a radikálnější. Fico se rozhodl, že pro něj bude toto téma primární a uzpůsobil tomu kampaň své strany. Většinu lidí ale pochopitelně trápily víc například stávky učitelů či hromadné výpovědi zdravotních sester, tedy problémy, které momentálně pociťuje značná část obyvatelstva tzv. na vlastní kůži. A jestli něco tyto radikální společenské pohyby na Slovensku způsobilo, tak to byla právě dosavadní hospodářská a sociální politika Ficovy vlády.

Samozřejmě se od všech stran, usilujících o účast na vládě, očekává, že budou migrační krizi a s ní spojené problémy či potenciální problémy řešit důkladně a razantně. Nabízet rozumná řešení, upozorňovat na rizika a přecházet zhoršení situace je zajisté správné. Soutěžit o co nejdrsnější slova je neefektivní jak z hlediska vlivu na současnou krizi (křikem na náměstích a dlažebními kostkami se nic nevyřeší), tak z hlediska vlivu na rozhodnutí voliče. Podle dostupných povolebních statistik dokonce ani voliči Lidové strany - Naše Slovensko Mariána Kotleby nevolili tuto stranu v reakci na její postoje k této otázce. Byl to hlas protestní, protisystémový a úspěch tohoto uskupení, které je často označováno jako fašistické, je jen jedním z mála v celoevropském měřítku v době, kdy procházíme krizí důvěry ve stát a jeho instituce napříč západní civilizací.

Bude Richard Sulík příštím slovenským premiérem?

Svých 12% slavili zcela oprávněně euroskeptičtí liberálové ze strany SaS (Svoboda a solidarita) Richarda Sulíka. Před volbami jí průzkumy přisuzovaly zisk kolem 6%. Stali se tak vedoucí silou slovenské pravice, společně s uskupením Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti Igora Matoviče (ve volbách v koalici s Novou většinou Daniela Lipšice). Oba tyto subjekty jsou členskými stranami Aliance evropských konzervativců a reformistů. Mají výrazně kritický pohled na současný směr evropské integrace a fungování Evropské unie. V ekonomické oblasti prosazují liberální přístup, nízkou daňovou a  byrokratickou zátěž a jako významnou prioritu mají boj proti korupci (stejně jako všechny dnešní opoziční strany), která se na Slovensku během vlády jedné strany (Smeru) a jeho partnerů a blízkých prokazatelně velmi rozšířila.

Prezident Andrej Kiska pověřil dle zvyklostí sestavením nové vlády nejprve vítěze voleb Roberta Fica. Ten má čas do příštího pátku a nesestaví li vládu, dostane oficiální pověření předseda SaS Richard Sulík. Ten již bezprostředně po volbách zahájil sérii neoficiálních jednání s dalšími stranami, které se do parlamentu dostaly s výjimkou strany Mariána Kotleby, se kterou nehodlá na vládní úrovni spolupracovat žádná z úspěšných stran letošních voleb.

Robert Fico si dělal naděje, že vládu sestaví se Slovenskou národní stranou, kterou vzkřísil nový předseda Andrej Danko. Ani takové spojenectví by však Ficovi nezískalo většinu v Národní radě. Ekonomický program SNS je však výrazně pravicový a proto o spolupráci s touto stranou usiluje pochopitelně i Richard Sulík. Ten počítá také s případnou účastí strany Most-Híd („strany spolupráce“, která před lety vznikla z iniciativy umírněných představitelů Strany maďarské komunity), jejíž předseda Béla Bugár dal zřetelně najevo, že se SNS bude mít problém spolupracovat. Předseda jednoho z úspěšných nových subjektů - strany Jsme rodina - Boris Kollár deklaroval, že podpoří pravicovou vládu, aniž by si dělal nárok na ministerská křesla. Do pravicové koalice se počítá také se stranou Síť, kterou založil bývalý člen Křesťanskodemokratického hnutí (KDH) Radoslav Procházka. Tato strana byla na základě průzkumů považována za příštího lídra pravice, avšak ve volbách získala pouze 5,6% a je posledním uskupením, které se dostalo do parlamentu. Pod pětiprocentní hranici se totiž v průběhu sčítání hlasů dostalo i zmiňované KDH, jehož dlouholetý předseda Ján Figeľ z tohoto výsledku již vyvodil politickou zodpovědnost a oznámil, že předsednictvo KDH dá své funkce k dispozici.

Volby ukázaly mimo jiné, že navzdory roztříštěnosti je na tom momentálně slovenská pravice lépe než ta česká, že populismus socialistů má své hranice, že kult osobnosti jednou musí vyčpět, že racionální a nezidealizovaný pohled na evropskou integraci získává převahu ve všech koutech Evropy, že radikalizace standardních stran není tahákem na voliče, že více než dvě třetiny Slováků dali najevo nespokojenost s vládou Roberta Fica a že si přejí jiný a lepší „směr“. Počet poslaneckých mandátů a prozatímní průběh oficiálních i neoficiálních jednání jasně nahrává vzniku pravicové koalice pod vedením Richarda Sulíka (SaS). Takovou vládu, navíc s mimořádně charismatickým a schopným člověkem v čele, bych našim sousedům ze srdce přál a snad i záviděl.