Život a osud sovětského válečného spisovatele, který se rozešel s režimem

Spisovatel a publicista, účastník bitvy o Stalingrad, Žid vymezující se vůči antisemitismu, autor románu „Život a osud“, člověk, který se nebál napsat pravdu v době, kdy bylo diktováno, co „pravda“ je. Vasilij Semjonovič Grossman.

Syn židovského intelektuála

Josif Solomonovič Grossman se narodil v roce 1905 v ukrajinském městě Berdyčev. Jeho otec byl židovský intelektuál a sociální demokrat, který stál na straně menševiků a nepodporoval bolševickou revoluci v roce 1917. Díky své ruské vychovatelce si zvykl na nové jméno - Vasilij. Zbavil se i židovského otčestva Solomonovič, které bylo nahrazeno ruským Semjonovič. To však neznamenalo, že přestal být hrdý na svůj židovský původ. Naopak se rozhodl věnovat se tématu vnímání Židů v tehdejší sovětské společnosti.

První publikované povídky „V městě Berdyčev“ si všimli i slavní autoři doby Maxim Gorkij a Michail Bulgakov. Povzbudili mladého Vasilije do další tvorby. Na základě zmíněné povídky byl v 60. letech natočen film „Komisařka“. Do kin se však dostal až v roce 1990. V roce 1935 opustil Grossman své povolání (byl chemickým inženýrem v Doněcku) a začal se naplno věnovat psaní. Stal se členem Svazu spisovatelů SSSR. Koncem 30. let přichází poprvé do styku s represemi a metodami, užívanými sovětským režimem k potlačování nepohodlných aktivních občanů. Několik jeho přátel se stalo oběťmi stalinských čistek a do vězení se dostala i jeho manželka. Po dlouhém dohadování s úřady se mu podařilo dosáhnout jejího propuštění.

Korespondent časopisu Rudé armády

Když Němci nečekaně zahájili útok na Sovětský svaz, zůstala Vasilijova matka v ukrajinském Berdyčevu, tedy na území, které bylo nacisty zasaženo nejdříve. V září 1941 byla popravena spolu s více jak dvaceti tisíci dalšími židovskými obyvateli města. Do konce života si Vasilij vyčítal, že jí nedokázal pomoci a nepodařilo se mu dostat ji včas do Moskvy.

Přestože byl Vasilij Grossman zbaven povinnosti nastoupit do armády, rozhodl se přihlásit dobrovolně. Stal se dopisovatelem časopisu Rudé armády „Rudá hvězda“ a zúčastnil se několika významných bitev Velké vlastenecké války. Jeho bezpochyby nejpůsobivější životní zkušeností byla účast v bitvě o Stalingrad. Tato bitva, přelomová v kontextu celé druhé světové války, se stala inspirací pro většinu Grossmanových literárních počinů, ať již přímo v průběhu války, nebo v době pozdější. Jeho snahou bylo popsat válku realisticky - takovou, jaká skutečně byla. V jeho prvních válečných dílech je sice znát silný ideologický nádech (způsobený zřejmě i pilnou prací cenzury), ale i to patří k realistickému podání tehdejší situace na frontě. Můžeme si myslet ledasco, ale nebýt určitého fanatismu, silné propagandy režimu a oddanosti ikonickému vůdci, možná by válka na východní frontě vypadala jinak, než jak ji můžeme z historického a vojenského hlediska vidět dnes.

Velkou historickou úlohu na sebe vzal jeho článek „Treblinské peklo“, ve kterém popisuje vyvražďování Židů v koncentračních táborech, a to již v roce 1944. Uvědomme si, že mnozí se o holocaustu dozvídali až během osvobozování jednotlivých území v závěru války či po válce. Tento dokument, jehož byl Grossman autorem, posloužil pak např. jako součást obžaloby během Norimberského procesu s vysokými představiteli nacistického aparátu.

Kromě reportáží vyšlo i několik románů, k jejichž napsání Grossmana inspirovala jeho účast ve Velké vlastenecké válce, jmenovitě např. „Lid nesmrtelný“, „Stalingrad“ či „Za Volhou není země“.

Střet s režimem a „Život a osud“

Albert Einstein dal po válce Židovskému antifašistickému výboru podnět k vydání „Černé knihy“, která měla dokumentovat genocidu, které se na Židech dopouštěli nejen nacisté, ale i kolaboranti z řad sovětských občanů (zejména pak Ukrajinců). Vasilij Grossman měl být na základě svých předchozích textů a vlastních zkušeností hlavním iniciátorem vydání této publikace. Cenzoři se nejprve snažili zakrýt v textu pasáže, věnující se právě činům sovětských kolaborantů, kteří pomáhali nacistům s vyvražďováním Židů na vlastním území. Když byl zahájen tisk knihy v roce 1948, zasáhli sovětské státní orgány, zničili sazbu a rukopis zabavili. Ten následně režimu posloužil při politických procesech namířených proti členům Židovského antifašistického výboru.

Postup sovětských orgánů ve věci vydání „Černé knihy“ silně otřásl Grossmanovým vnímáním režimu. Nebyl to však zdaleka poslední výrazný střet.

Mezinárodního uznání se Grossmanovi dostalo až posmrtně díky románu „Život a osud“, druhé části tzv. stalingradské dilogie (první částí je román „Za správnou věc“). V tomto obsáhlém díle popsal život různých skupin obyvatelstva Sovětského svazu na pozadí stalingradské bitvy. Opět se zde objevuje ruský a ukrajinský antisemitismus, paralely mezi Hitlerem a Stalinem, nacismem a komunismem. Jsou zde nezkresleně popsány metody Sovětů během války. V roce 1961 byl rukopis zabaven Výborem státní bezpečnosti (KGB) poté, co byl zamítnut ideologickou komisí při ÚV KSSS, která se tímto dílem zabývala. Román byl označen jako protisovětský. Grossman se dokonce sešel s Nikitou Chruščovem, aby se pokusil obhájit svou práci. Bylo mu sděleno, že vydání takové knihy není možné.

O tři roky později Grossman zemřel. Zajímavým dobovým paradoxem je, že ve stejné době Chruščov povolil vydání románu Alexandra Solženicyna „Jeden den Ivana Děnisoviče“, popisující „běžný“ den v sovětském gulagu.

„Život a osud“ se dostal s pomocí sovětských literátů do zahraničí a v roce 1980 byl poprvé vydán ve Švýcarsku. Ihned vzbudil obrovský zájem a dostalo se mu mezinárodního uznání, stejně jako jeho již několik let zesnulému autorovi. V roce 2007 označil americký deník The Wall Street Journal dílo za jeden z největších románů 20. století a pro svůj rozsah bylo přirovnáváno k Tolstého historické epopeji a uváděno jako „Vojna a mír 20. století“. Vydání českého překladu se naposledy ujalo nakladatelství Knižní klub v roce 2009. Samotnému Grossmanovi a jeho účasti ve Velké vlastenecké válce se věnuje historik Anthony Beevor v knize „Spisovatel ve válce“, česky vydané nakladatelstvím BETA Dobrovský roku 2007.

O Vasiliji Grossmanovi dnes moc neslyšíme. Sám bych se o něm nedozvěděl, pokud bych náhodou na půdě nenarazil na útlou knížku „Stalingrad“, která mi dala podnět, abych si zjistil něco o jejím autorovi. A rozhodně jsem netušil, jak zajímavý „život a osud“ se pod jménem tohoto válečného hrdiny a spisovatele skrývá.