Evropská migrační krize jako selhání levicové politiky a pokrokářství

Čtyři zásadní chyby levicových a evropeistických vlád, které jsou jednou z příčin dnešní migrační krize. 

Do skupiny „protiimigračních“ politiků a státníků jsou zařazováni jak český prezident Zeman, tak slovenský premiér Fico - hrdí levičáci, kterým nálepky „islamofob“ či „xenofob“ hrají do karet a snaží se na tématu migrační krize nabírat na popularitě. Proti masové imigraci se dokonce staví i čeští komunisté - odvěcí to internacionalisté a rovnostáři. Ač může být chvályhodné, že se prezident České republiky nebojí pojmenovávat současnou situaci pravým jménem, nelze se v tomto ohledu povznést nad politické spektrum. Říkat „Nechci tu islám. Nechci sem pouštět ekonomické migranty.“ a zároveň prohlašovat „Musíme budovat sociální stát skandinávského typu. Lidé potřebují jistotu, že se o ně stát za každé situace postará.“ je přinejmenším protichůdné a přemýšlivému člověku snad i směšné.

     Uprchlíci, které z domovů vyhnala válka, jsou většinou oběťmi radikální destabilizace arabských států a severoafrických území v důsledku nepovedeného „arabského jara“, ne vždy správně cílených zahraničních intervencí Západu a narůstajícího vlivu islámských fundamentalistů. Podle dostupných údajů víme, že tito lidé rozhodně netvoří většinu z dnešních mas hrnoucích se do Evropy. Tu tvoří migranti ekonomičtí, kteří nemigrují „před něčím“, nýbrž „pro něco“. A to „něco“, co je na náš kontinent táhne, je ničemu neprospěšné dílo moderních levicových vlád a politiků.

     Za největší chyby, kterých se dopustili evropské levicové (či evropeistické a „světoobčanské“) vlády v několika posledních desetiletích a které mají dnes a budou mít ještě dlouho dalekosáhlé negativní důsledky, považuji:

1. BOJ PROTI NÁRODNÍ IDENTITĚ A NÁSTUP MULTIKULTURALISMU

Po dlouhá staletí si jednotlivé evropské národy budovaly svou identitu a po mnoho generací se ukotvovaly tradice a hodnoty, které se dříve či později staly základním pilířem evropských státních útvarů. Český příklad nám názorně ukazuje, jak se národní identita postupně nabývala, vytrácela, obnovovala a znovu vytrácela. Díky schopným knížecím a královským rodům jsme se stali nedílnou součástí evropské rychle se rozvíjející civilizace a jmény jako je Jan Hus či Jan Amos Komenský jsme přispěli k myšlenkovému vývoji i daleko za hranicemi. Po připojení českých území k habsburské monarchii nastala éra výrazného potlačování národních hodnot a tradic, včetně těch náboženských. Vlna tzv. pozitivního nacionalismu se zvedla až v 19. století během éry národního obrození, na kterou poté volně navázal i požadavek na „právo národů na sebeurčení“, který se stal základem poválečného uspořádání Evropy po ukončení první světové války a porážce Německa a Rakouska (nutno připomenout, že to byla především sociální demokracie, která do posledních chvil věřila v dosavadní uspořádání). Jak nedávno správně podotkl český europoslanec Jan Zahradil, po ukončení druhé světové války utrpělo Německo trauma z vlastní identity a společně s Francouzi začalo budovat „identitu evropskou“, která odstraní „nebezpečné suverénní národy“. Když se česká společnost zbavila jha sovětského socialismu a čtyřicetileté totality, rozhodla se podílet coby demokratický stát na evropské integraci, aniž by dokázala předjímat, do jakého projektu se ve skutečnosti pouští.

     Podobný průběh bychom nalezli jistě u mnohých dalších zemí a národů. V důsledku evropeizace, globalizace, rozvášněného za-každou-cenu-pokrokářství a desítek nových „ismů“ a aktivistických bojůvek se začaly vytrácet tak dlouze a vytrvale vytvářené národní kultury jednotlivých evropských zemí. Dominantní ideologií bruselského establishmentu a jeho satelitních politických stran (sdružovaných převážně v socialistických, zelených a lidoveckých frakcích) se stal multikulturalismus, směr, který nám říká, že pro společnost je míchání odlišných kultur a zvyklostí (společenských, náboženských atd.) prospěšné a obohacující. Tato ideologie se postupně stala tou „jedinou správnou“ a pokud se snad objevil někdo, kdo se proti ní postavil a kdo byl odhodlán bránit vlastní tradice a vlastní národ, byl označen za fašistu, rasistu či xenofoba.

2. SOCIÁLNÍ STÁT A SKANDINÁVSKÉ MODELY

„Lidé si zaslouží jistoty. Snížíme DPH. Zvýšíme minimální mzdu. Ochráníme pracovní místa. Lidem v nouzi poskytneme sociální dávky.“ Hezky znějící věty, které se lehko prodávají nejen do médií, ale i do mysli občanů. Důsledky takových opatřeních jsou však naprosto odlišné od původních očekávání. Copak se snížením či zvýšením DPH někdy nějaké produkty zlevnily nebo zdražily? Ne. Pomohla minimální mzda zvýšit zaměstnanost? Ne. Francie, která má jednu z nejvyšších minimálních mezd v Evropě, má také dvakrát vyšší nezaměstnanost než ČR. Dánsko, které žádnou minimální mzdu nemá, se chlubí jednou z nejnižších měr nezaměstnanosti. Je to logické. Zaměstnavatel, který má pod sebou 10 lidí pracujících za minimální mzdu a musí se vypořádat s jejím zvýšením o 500Kč, se s tímto „pokrokem“ bude muset vypořádat tak, že alespoň jednoho z nich propustí. A bude li muset novému zaměstnanci zaručit, že mu i v případě naprosté neschopnosti vyplatí bůhvíkolikaměsíční odstupné, myslíte, že bude nové zaměstnance přijímat a vytvářet nová pracovní místa? Nebude.

     Právě z úst prezidenta Zemana a představitelů sociální demokracie velmi často zaznívá, že se máme inspirovat „skandinávskými modely“, tedy nejrozvinutějšími a nejštědřejšími podobami moderního sociálního státu. Na vlně „welfare state“ však plují i politici, kteří jsou mnohdy mylně označováni za pravicové či dokonce konzervativní - nejvýraznějším příkladem budiž německá kancléřka Angela Merkelová.

     Není tedy s podivem, že nejvíce imigrantů má namířeno či již pobývá v zemích jako je Švédsko (které se „pyšní“ prvenstvím v žebříčku cílových lokalit) a Německo, v zemích s mimořádně štědrým sociálním systémem. A přiznejme si také, že člověk, který prchá před válkou, je rád za každou chatrč v Řecku či Rumunsku. Nehynoucí touha dnešních „uprchlíků“ usadit se ve výše zmíněných zemích, názorně ukazuje, o co jim ve skutečnosti jde. Bohužel ještě nedošlo k žádné sebereflexi v této sociálně-politické oblasti ze strany evropských vlád.

3. APATII NASTUPUJÍCÍ GENERACE A NEDŮSLEDNÉ VZDĚLÁVÁNÍ

S novými možnostmi uplatnění v nejmodernějších technologických oborech a představou, že vše se v demokracii nějak udělá samo, nastala éra apatie mladé generace vůči problémům dnešního světa, jejíž míra snad nikdy v minulosti nebyla tak vysoká - stačí si vzpomenout, jak důležitou roli hrálo studentstvo a mladí lidé v minulosti (odpor vůči nacismu v roce 1939, odpor vůči komunismu v roce 1989 atd.). V dnešním mladém světě převládá názor, že vše je zajímavější, než stát se obyčejným truhlářem, nástrojařem, odborníkem na tradiční společenskovědní disciplíny nebo třeba vojákem z povolání. Neustále vznikají masy nových oborů a studijních možností, reagujících na „světový pokrok“ a předpokládané požadavky budoucnosti. Není ale požadavkem budoucnosti spíše zachování toho, co se v minulosti osvědčilo a vytvářelo trvalé hodnoty?

     Označit viníka tohoto stavu nemůže být jednostranné. Jisté je, že pokud se ve vlastním prostředí setká mladý člověk s „názorem“ na světové dění, jsou to často věty typu: „My nic nezmůžeme. Ani se o to nemá cenu zajímat. Politikům jde jen o koryta. Hlavně se uč a měj hezké známky.“ A tak se vychovávají lidé, kteří usilují o to, aby dělali věci obecně považované za správné, namísto aby dělali to, o čem jsou sami přesvědčení, že je správné. Laicky řečeno - honba za co nejhezčími známkami je vlastně doporučení „Dělej to, co po tobě chtějí ostatní.“

     Školský systém si již mnoho let odmítá připustit, že by měl reagovat na tento vývoj, i v souvislosti s dostupností objektivních informací. Škola by měla učit, jak pracovat s vlastním potenciálem a jak vytvářet a obhajovat vlastní úhel pohledu. Nesmím také zapomenout, že se v posledních letech rozmohl trend „vyučování“ (poučování? indoktrinace?) dětí o globálních ekologických problémech, nebezpečném vlastenectví a všespásné Evropské unii a jejích orgánech.

     Vše je pak podtrženo přesvědčením, že přednější než rodina je kariéra. To je např. naprostý opak životních priorit muslimů - a i proto mají několikanásobně vyšší porodnost než běžní Evropané.

4. ZHOUBNÝ SMĚR EVROPSKÉ INTEGRACE

Jako mezinárodní organizace chránící světový mír a vzájemnou spolupráci, byla po první světové válce založena Společnost národů a po válce druhé Organizace spojených národů. Dnes je nám jako hlavní ochránce míru vyobrazována organizace, jejímž prvotním cílem bylo zajistit hospodářskou a ekonomickou spolupráci západoevropských zemí a vytvářet nové možnosti v oblasti zahraničního obchodu. „Vylepšováním“ smluv, dohod a oficiálních dokumentů došlo ke vzniku Evropské unie, jakou známe dnes. Tedy organizace, která si klade za cíl sjednocovat Evropu hospodářsky, sociálně i politicky a to jakýmikoliv prostředky, navzdory názoru občanů jednotlivých členských států - jejichž možnosti podílet se na průběhu evropské integrace byli „šikovně“ minimalizovány. Slova Margaret Thatcherové, že „Sjednocená Evropa je klasickým utopickým projektem, pomníkem marnivosti intelektuálů, programem, jehož nevyhnutelným údělem je krach“ jsou s odstupem času stále více aktuální. Brusel se rozhodl zasahovat do základních práv členských států a v zásadních otázkách popřel demokratické principy a zároveň prokázal svou neschopnost řešit skutečné problémy včas a efektivně.

Řešení existuje: odmítnout tento chybně nastolený směr ubírání se evropské civilizace, odmítnout multikulturalismus, odmítnout skandinávské modely štědrého sociálního státu, hájit vlastní tradice a kulturu, udržovat si národní identitu a suverenitu, vychovávat novou generaci k úctě k vlastní zemi a zájmu o světové dění, zavrhnout svazující a pokryteckou politickou korektnost a nazývat věci v celé jejich složitosti pravými jmény.