Hákáče ne, srpy a kladiva ano?

Symboly nacismu a komunismu vnímá česká společnost nadmíru odlišně. Kde zaspalo vypořádávání se s minulostí? Máme si ji připomínat jen učebnicovými texty, nebo je dobré se k ní co nejvíce přiblížit?

O vášnivé diskuze se postaral jedenáctý ročník dějepisné soutěže v Třebíči, respektive jedno ze soutěžících družstev (viz MF Dnes 22.8.2015), které se zaregistrovalo pod názvem Hitlerjugend Jamnitz a v soutěži zaměřené na období druhé světové války si odvezlo nejen medaili, ale i ocenění za nejsympatičtější družstvo. Studenti z blízké Jemnice se ustrojili coby příslušníci nacistické mládežnické organizace Hitlerjugend. Nechyběly jim ani hákové kříže na pažích. Po vlně kritiky se „případu“ věnuje i Česká školní inspekce a posuzuje, zda byl takový převlek vhodný.

Je to pět měsíců, co jsem šel v čele průvodu pionýrů, svazáků a jezeďáků v rámci studentského Majálesu v Hlinsku. Účel byl jasný - ukázat lidem naivitu komunistické ideologie a vynucované přisluhovačství spojené s povinným entuziasmem obyčejných lidí v tehdejším Československu (a v neposlední řadě také varovat před návratem komunistických praktik na místní radnici). Dovedu si stejně tak představit, že bych šel v průvodu zobrazujícím hitlerovskou mládež. Pro mě by se nic nezměnilo... nadále by účelem takového průvodu bylo varování před totalitní a zločinnou ideologií. Varování před těmi, kteří dnes snad zpochybňují demokratické zřízení a obrací se ke zřízením spojeným s temnou minulostí nejen našeho státu, ale především desítek milionů tehdejších obyvatel Německa a Sovětského svazu. Zajisté by se však změnily výrazy přihlížejících občanů. Většina by si zřejmě šeptala: „Oni to sice nemyslí vážně, ale je to až přehnaný...“ „Ale vždyť ty symboly jsou zakázané...“ Zato svazáci, rudé hvězdy, srpy a kladiva, vyčarují mnohým úsměvy na tváři a nostalgickou náladu: „No jéje, to je moje mládí. To byly časy... Já jsem byl vlajkonoš!“

Jsme na to zvyklí, ale ne vše, na co je člověk zvyklý, je správné. Rozhodně bychom si neměli zvykat na to, že srpy a kladiva „jsou v poho“ a hákáče už ne... Je samozřejmě dobré správně se dívat na minulost a dokázat uznat, že ty srpy a kladiva nás v roce 1945 osvobodily od hákových křížů. Nicméně nezapomínejme na zvěrstva totožných rozměrů, kterých se představitelé komunistické i nacistické ideologie dopouštěli. Nesnažme se ve zpětném zrcátku o deideologizaci Socialistického svazu mládeže. Komunisté sice pionýrům nedali do ruky pušky, ale oficiální podstatou organizace zůstávala oddanost straně a socialistickému zřízení. Fakt, že KSČ se držela u moci déle než čtyřicet let, nám podstrkuje jakousi mylnou domněnku, že normalizační komunisté již sami nevěřili v sebou představovanou ideologii a že celý systém byl už vlastně naprosto rozmělněný, lidé žili spokojeně, v klidu a míru.

Kdyby celá druhá světová válka skončila jinak a nacismus se udržel v některé zemi tak dlouho jako komunismus, zřejmě by se také dostal do „normalizační fáze“, do fáze, kdy už by vlastně vadil jen hrstce odvážných přesvědčených demokratů. A mohli bychom jen doufat, že by se ve světě objevil nějaký Ronald Reagan, který by zfanatizovaným davům ukázal cestu ke svobodné společnosti.

Je až zarážející, jak odlišně se naše společnost vypořádává se symboly nacismu a komunismu. Jistě, komunisté jsou legitimní politickou silou a ti staří kádrové se nám díky hnutí věčně nespokojených a Andreji Babišovi vrací do významných funkcí. Proč? Robert Harris ve svém románu „Archangelsk“ skvěle poznamenal, že na rozdíl od Německa si v Sovětském svazu a později Rusku nikdo nezažil obdobu Norimberského procesu s nacistickými pohlaváry. Žádné vypořádání se s minulostí nikdy neproběhlo ani v Československu. Opojeni láskyplnou sametovou revolucí jsme se zmohli jen na zveřejňování pravděpodobných spolupracovníků Státní bezpečnosti. A tak nám tedy mnoho Čechů vypráví, že za socialismu to vlastně nebylo tak zlé. Jak vůbec s takovými úvahami můžeme chtít nějakou prosperitu a solidní budoucnost?

Vrátím li se k prvotní záležitosti, tedy používání symbolů nacismu a komunismu, závěr je jasný. Do politické sféry tyto prvky nepatří. Do vzdělávacích a recesních programů, divadel, filmů atd. patřit musí! Čím těsněji a osobněji poznáme minulost, tím méně nám hrozí, že se bude opakovat.